Translated by: Hout

Zdroj: Ride BMX UK

Stephen Murray pochází z Anglie a již odmala lítal na malém kole. Dlouhá léta jezdil úspěšně bikros, později začal čím dál více koketovat s dirt jumpem. V roce 1999 se Murray sbalil a s něco málo penězi v kapse se vypravil do tehdejší meky bmx, Huntington Beach, California, vstříc svému životnímu snu - stát se profesionálním bmx riderem. Už ve velmi úspěšných bikrosových letech byl známý svou rychlostí a stylem, přirozený talent, v 11 letech vysílal 360ky a později otáčel backflipy na bikrosových doublech během závodu. Mimo kolo byl v klidu a nad věcí, s velkou dávkou kuráže, vymýšlel hovadiny a bavil ostatní, zkrátka velká osobnost anglický bikrosový scény.

Schopnost soustředit se a zvládat důležité okamžiky, www.replicabags.me kterou získal za své bikrosové éry, mu dopomohla k jeho životním úspěchům v roce 2001 – vítězství na X-Games i Gravity Games. Vysílal triky jako double backflip, nebo 360 backflip variace... bylo to něco nového, co nikdo nedělal. Murray se stal brzy proslulý specifickým „DO OR DIE“ přístupem, kdy mu jízda buď vyšla a vyhrál, nebo skončil hluboko v poli poražených. Za svoje hodně těžký a riskantní triky si získal velký respekt široký bmx veřejnosti. Splnil si svůj sen, stal se plně profesionálním riderem, žíjícím si na hodně vysoké noze se vším všudy, co život superhvězdy obnáší.

V roce 2007 na Dew Tour contestu v americkým Baltimoru potom přišla osudová tragédie, která zásadně změnila jeho život. Při třetí jízdě finále Stephen nezvládnul double backflip, zle se rozsekal, zlomil si tři obratle a poranil míchu.... ochrnul od krku dolu. Nikoho ani v nejhorším snu nenapadlo, že by se něco takového mohlo stát.

Teď, kdy nám Stephen vykládá svůj příběh, je opět v pohodě... Vždycky byl otevřený a upřímný a nejinak je to i s tímto rozhovorem. Jeho životní osud by stál za parádní knihu, žádná o tom. Avšak než se objeví kniha, dejte si drink, nohy nahoru a užijte si tenhle necenzurovaný rozhovor se Stephenem Murrayem, který opravdu stojí za to.

Stephen Murray interview, část první.

Stephene, řekni nám něco o svých starých bikrosových časech a nějaký výsledky...

Bikros jsem začal jezdit v listopadu 1983, byly mi necelý 3. Máma s tátou mě všude vozili, jezdil jsem na závody po celý Anglii. Rád na to vzpomínám, potkal jsem spoustu dobrých přátel, některý dokonce až dodnes. Už si ani nepamatuju, kolikrát jsem vyhrál mistrovství Anglie, myslím tak 9 nebo desetkrát. Svýho prvního velkýho úspěchu jsem dosáhnul už když mi bylo 5, byl jsem 8. na mistrovství světa v kategorii Expert do 5 let. Byl jsem taky třikrát za sebou druhej na mistrovství Evropy... Celkově se mi v bikrosu docela dařilo.

Bydlel jsi v Newcastlu a pak jsi se přestěhoval do Worcesteru, co to?

No, vůbec jsem z toho tenkrát nebyl nadšenej. Naši se rozvedli, když mi bylo 14 a kvůli tomu jsem se musel stěhovat.

Když se na to podívám zpětně, odchod z Newcastlu pro mě bylo nakonec docela štěstí, nemotal jsem se tenkrát zrovna mezi nejlepšíma lidma a kdybych tam zůstal, možná bych vám dnes vykládal docela něco jinýho.

Ale jak jsem řekl, stěhovat se mi nechtělo, pořád to mám v Newcastlu rád a cítím se tam jako doma, až na to počasí, to tam stojí za hovno.

Přestěhovali jsme se do pěkně snobský čtvrti, do školy jsem musel chodit v debilní uniformě a kravatě, musel jsem k tomu nosit nablýskaný polobotky... říkal jsem si, „do hajzlu, co to je..“ Sral jsem jim na to a nosil místo těch hnusnejch bot old schoolový Vansy, ředitel si mě neustále zval na kobereček a nadával, že nenosím nablýskaný polobotky... Každej mluvil jako nějaký noblesní pako a já mluvil s ostrým městským přízvukem, kterýmu ani nikdo pořádně nerozuměl.. Nebylo to jednoduchý, úplně něco jinýho než v mojí starý škole v Newcastlu. Nikdy jsem si nezvyknul na nový spolužáky, snažili se mě nasrat, abych udělal nějaký průser... Takoví malí hajzlíci to byli.

Ale nakonec jsem tam mezi těma snobskýma vidlákama přeci jen potkal pár dobrých lidí.

Co bylo dál?

Můje brách Martin (také vynikající bmx rider) šel ve Worcesteru na vejšku, brácha na mě měl vždycky velký vliv, tak jsem tam šel po střední taky studovat. bylo mi celkem jedno, co tam budu dělat, já jsem chtěl hlavně jezdit na kole, nic jinýho mě nezajímalo, nakonec jsem přihlásil na obor Sportovní věda a cestovní ruch.

Jednoho dne jsem tam potkal typa, který se mě ptal, jestli jezdím bmx. Jeden z jeho kámošů má prý na zahradě bikrosku, vzal mě tam a tak jsem se seznámil s Jasonem Alliano. Bydlel na nádherným místě, jeho rodiče byli super, skvělí lidé. Zeptal jsem se Jasona, jestli bych u něj mohl postavit pořádný macatý skoky a on mi odpověděl, že si můžu postavit co chci.

Plácli jsme si a to byl začátek celý trailsový scény v této oblasti, já, Jason, Scott Edgworth a můj brácha. Ještě dřív, než se o tom vůbec někdo dozvěděl, měli jsme tam ty nejlepší trailsy vůbec. Prostě luxus. Do školy jsem kvůli trailsům skoro nechodil, pořád jsme jen jezdili a stavěli. Ze školy pak volali mámě domů, proč nechodím na přednášky a ona mě musela omlouvat. Pak vždycky vzala telefon a volala rovnou Jayovi, jestli tam jsem a proč jsem nešel do školy. Dobře věděla, že jsem se na to vybodnul a stavím skoky nebo jezdím. Já jsem Jaye vždycky zase ukecával, ať mě zapře, že u něj nejsem a neví kde jsem. A přitom jsem lítal u něj na zahradě jak zběsilej, než chodit na nějaký zasraný hodiny cestovního ruchu... Ačkoliv mi dodnes není jasný, jak se to mohlo stát, nakonec jsem tu školu přeci jen nějak dodělal.

V té době jsi se začal přeorientovávat na dirt jump?

Vždycky mě na bikrosu nejvíc bavilo skákat. Už když jsem byl malej, udělal jsem si skoky přímo před barákem z beden od mlíka a lítal na nich. V osmi mi začali všichni kámoši přezdívat „American Boy“. Zbožňoval jsem Briana Fostera, uměl bikros i dirt. Chtěl jsem být jak on, taky dávat bikros a přitom skákat hlínu. Dale Holmes, Neal Wood a Jamie Staff (legendy anglického bikrosu, který se prosadily v Americe), ti všichni odešli z Anglie do Kalifornie, slyšel jsem tolik historek, jak to tam nemá chybu, počasí, skoky, všechno...

V 16 jsem se začal víc zaměřovat na dirt, replica bags v bikrosu jsem pořád vyhrával a dirt mi šel taky čím dál líp. Začal jsem objíždět evropský dirtový contesty, to byly dobrý časy, ne jako na bikrosu v 9 do postele a v 7 ráno stávat, aby si stihnul trénink. Dirt byl daleko víc o pohodě. Začalo se mi docela dařit, hodně contestů jsem vyhrál, zajížděl jsem lidi, o kterých by mě nikdy nenapadlo, že bych je zajet mohl, třeba Marcus Hampl z Německa, výborný jezdec.

V té době jsem taky poprvé viděl video Soil od Ryana Brennana, přezdívaný „Barspinner“ (jedna z legend Sheep Hills scény konce 90. let). To mě totálně nakoplo, neuvěřitelná scéna, všichni nejlepší jezdci, ke kterým jsem vzhlížel, byli v tom videu a všichni bydleli v Kalifornii na Huntington Beach, užívali si, každý den jezdili na Sheep Hills.

Tenkrát jsem byl pořád spíš ještě bikrosák než dirtař a nebylo pro mě jednoduchý nechat bikros být a věnovat se jen dirtu, ale když jsem to viděl, tak jsem prostě chtěl jet do Kalifornie a jezdit tam s nimi. Máma mě nechtěla pustit,dokud si nedodělám školu. To jsem chápal.

Hned po škole jsem začal šetřit. Vydělal jsem si něco bokem, na bikrosových závodech se objevil Ital, kterej prodával padělky Calvina Kleina, Hugo Boss a podobný drahý značky, všechno jsem to skoupil a pak prodával za originály na koleji, to bylo hustý a dobře to neslo. Kromě toho jsem měl taky normální práci. Začínal jsem v potravinovým průmyslu, linka na výrobu másla a mléčných výrobků, museli jsme tam nosit idiotský hadry, mojí prací byl dávat máslo do připravených forem, připadal jsem si jak nějaký zasraný robot. Bylo to peklo, hrozná nuda, jednou jsem začal házet máslo po kámošovi, šéfovi se to moc nelíbilo, tak mě šoupli jinam, bylo to na zelenině, zpracování mrkve, dělal jsem tam s šílencem, kterýmu říkali „Mrkev Barry“. Nikdy bych nevěřil, že se dá tak rychle makat, jako makal von, jel jako fretka.

Tam jsi se prej taky dlouho neohřál...

No jo, „Mrkev barry“ byl pěknej magor, pořád si stěžoval, že jsem horzně pomalej. Říkal jsem mu, že dělám jak nejrychleji umím, ale to mu nestačilo, stěžoval si na mě u šéfa, tak mě zase dali jinam, tentokrát na hlávkový salát. Odkrajoval jsem zasranej hnusnej salát, měl jsem na to rukavice a pořádnej vostrej nůž, dělal jsem tam se samejma starejma babkama, jednou jsem se pěkně říznul, rukavice plná krve a jen jsem si říkal, co tady do hajzlu dělám? Šel jsem pryč a řekl si, že už nikdy nebudu dělat v nějaký zasraný fabrice. Sed jsem na kolo a šlapal 20 kilometrů domů.

Za 2 týdny jsem si to ale zase rozmyslel a nastoupil do podobnýho šmejdu, dělaly se tam borůvkový koláče a sladkosti, zase pěkná pakárna. Když jsem byl hodně nasranej (což jsem většinou byl), flusal jsem do nich... říkal jsem jim, „vy zasraný malý borůvkový koláče, děte do hajzlu!“, fakt jsem to nenáviděl. Vybodnul jsem na to, ale pořád ještě jsem neměl dost peněz. Další práce byla docela v pohodě, bylo to v jednom bike shopu hned vedle skateparku ve Worcesteru, moc jsem tam toho nenašetřil, ale aspoň jsem nebyl v nějaký šílený továrně.

Stejně jsem chtěl hlavně jezdit na kole, takže nakonec jsem si půjčil nějaký peníze navíc od rodičů a vyrazil do Kalifornie.

Jaký to tam bylo?

To byly nejlepší časy, jaký jsem zažil. Po tom, co jsem viděl Soil video, jsem nemyslel na nic jinýho, než že se tam musím vypravit. A pak se to stalo. Měl jsem kliku, mohl jsem bydlet u Dale Holmese a Neal Wooda, nechali mě spát u nich doma v obýváku na zemi, bylo tam snad 12 lidí... Bylo mi to úplně jedno, spát na zemi ve spacáku a jíst jen rýži s tuňákovýma konzervama, hlavně když jsem mohl každý den jezdit nakole. Jezdili jsme všechno, dávali jsme sprinty, posilovnu, trénovali jsme starty, měli jsme tréninkovou (bikrosovou) rampu přímo před barákem, dával jsem starty s největšíma profíkama jako Leveque, Foster, Allier atd., jezdili jsme na Sheep Hills, to byl můj sen strašně dlouho, to se vůbec nedá popsat, ten pocit, když jsem se tam konečně dostal. Scházeli se tam všichni, myslím tím všichni, profíci z bikrosu, dirtaři, jezdilo se, bylo to neuvěřitelný.

Ale po nějaký době přišel nevyhnutelně čas návratu domů, byl jsem z toho hotovej...

Hned jak jsem se vrátil, šel jsem rovnou za mámou, že už nechci nikam do školy nebo něco, chci zpátky do Ameriky, hrozně jsem jí ukecával, ať mě tam nechá jet ještě na 3 měsíce... Hodně jsem se zlepšil v dirtu, natočil jsem tenkrát taky dirtový video, jmenovalo se Bicycles and Dirt, točili jsme všude po světě, dělal jsem to celý sám, střih, design a tak... Vyrobilo se přes 2000 kopií a jediná nezůstala, všechno se prodalo. Z toho jsem získal peníze na další výlet do Ameriky, kde to všechno začalo...

Nirve?

Jo... Během prvních dvou týdnů, co jsem byl zpátky ve Státech, my zavolal můj velký oblíbenec a vzor Gary Ellis, bikrosová legenda (Garry Ellis je jedna z největších bikrosových legend, vynikající jezdec 80. a 90. let, mnohonásobný mistr světa kategorie pro), ptal se, jestli bych nechtěl jezdit za Nirve. Volal jsem domů, jestli to mám vzít a máma s bráchou mě podpořili, ať do toho jdu. Tak jsem to vzal, nabídli mi dvouroční kontrakt na 1000 $ měsíčně... řekl jsem jim, že 1000 je hrozně málo, jen nájem stojí 500... Dohodli jsme se na 1400 $ a podepsal jsem. Splnil se mi životní sen.

Ze začátku to nebylo úplně v pohodě, co? Sedm zlomenin za jeden rok?

No jo, 2x klička, 1x ramenní pouzdro, 1x člunkovitá kost, 2x noha, zlomený zápěstí, to je myslím všechno. Taky jsem si ještě zlomil palec. Doporučili mi jednoho speciálního doktora, lidi jeho metodám moc nevěří, ale dokud to nevyzkoušíte, tak nevíte. Tak jsem ho zkusil, byl velice ochotný a kdykoliv se mi něco stalo, mohl jsem k němu okamžitě zajít. Jeho pojetí medicíny je hodně odlišný, nejdřív svý metody testoval na koních, na závodních koních bohatých arabských šejků. Když si závodní kůň zlomí nohu, je na odpis, k utracení a tenhle doktor se je snažil zachránit. Používal laser k vytvoření nového spojení kostí, něco jako laserová svářečka, kosti jsou pak přesně spojeny, jak mají být, vše je pod tlakem a výrazně se tak urychlí srůst kostí a celá léčba. No a já jsem byl jeho první lidský pacient, vlastně na mě testoval tuhle metodu, jestli bude fungovat i na lidech. Poprvé, kdy jsem u něj byl, to byla neděle, den po contestu King of Dirt, dělal jsem double barspin, vůbec nevím proč, nepochytal jsem řídítka, byla z toho zlomená klička, kloubní pouzdro a vyhozený rameno. Nemoh jsem vůbec hnout levou půlkou těla, musel jsem čekat 12 hodin na letadlo, to bylo peklo. Nakonec jsem se dostal k tomuhle podivnýmu doktorovi a on nasadil metodu, které se říká magnetoterapie, vytváří se negativní elektrický náboj kolem rány, čímž se zastaví a uzavře krvácení, potom nasadil svojí laserovou metodu, je to bezbolestný, žádný jizvy, nic takovýho, jen to tak zvláštně brní. Za normálních okolností se dají jen kosti k sobě a čeká se týdny, než si tělo vytvoří nové spojení, potom další týdny rehabilitace a zpevňování kostí, mezitím ti úplně ochabne svalstvo, který zase musíš zdlouhavě nabírat, hrůza. Trvá to měsíce, než se vrátíš do stavu před úrazem.

Nemohl jsem si dovolit čekat měsíce. V neděli jsem byl v New Yorku, byl jsem úplně v prdeli, pak jsem podstoupil jeho léčbu a on mi hned povídá, ať zvednu ruku nad hlavu, nejvýše kam můžu. Říkám mu, že ani náhodou, do toho nejdu, je to zlomený. Ale on si nedal říct a ať jí zvednu. Tak jsem to zkusil, trochu to bolelo, ale dostal jsem jí až nad hlavu. Nechal mě to dvacetkrát zopakovat, říkal, že to bude s každým pokusem lepší a lepší. V pondělí jsem letěl z New Yorku zpátky domů, v úterý a ve středu jsem šel ještě na pozorování a v pátek jsem jezdil na kole!!! Čtyři dny, neuvěřitelný.

Kdy jsi začal věřit, že bys mohl zajet některý velký hvězdy dirtu, ke kterým jsi vzhlížel?

Nikdy. Nevěřil jsem, že bych je mohl zajet.

Nevěřil sis, že jsi na to dost dobrej?

Neřešil jsem to, prostě jsem jezdil a dával do toho maximum. Už jen to, že jsem tam mohl být s nimi, bylo nejvíc. Byli to přece profíci.

Jak vypadal tvůj typickej den, když si tenkrát jezdil čerstvě za Nirve, řekněme roky 99-2001? A žádný kecy, pravdu vole.

Vstávačka v 11, tak jsme vstávali všichni a šli jsme jezdit. Jezdil jsem tenkrát hodně s Marvinem Lotterlym a Chrisem Slopem. Nasty nikdy nevylejzal dřív než tak hodinu před setměním. Měl jsem kliku, když jsem ho viděl hodinu na denním světle, on byl noční živočich a třeba na Sheep Hills jezdil potajnu po nocích...

U Nastyho jsem moc nebydlel, byl jsem pořád u Dale (Holmese) a Neala (Wood), Marvin mě vyzvedával a jezdili jsme celý dny na okolních trailsech, někdy jsme dali taky nějakej cement park, zpátky jsme se vraceli až v noci. Kupoval jsem si jen to nejlevnější jídlo a k tomu hodně vody, Marvin mě naučil, jak ušetřit na jídle, jedli jsme pěkný sračky.

Docela často jsme jezdili i ve Vans Skate parku, hlavně po nocích, nebo jsme si dali noční streetek, málokdy jsem se dostal domů před půlnocí... Ráno mi Dale v půl 9 bouchá na dveře a nadává: „koukej vstávat ty líný dirtový hovado!“, mě se zdá o trailsech a jen zavrčím, ať laskavě drží hubu. Dale dokáže být nejvíc protivnej člověk, obzvlášť když je v plným tréninkovým zápřahu... Ale stejně je to kámoš a hodně mi pomohl.

Nebyl jsem schopnej vstávat brzo, jezdili jsme celý den do noci a tělo si potřebovalo trochu odpočinout. Měl jsem úplně jinej denní režim než Dale a Neal a oni to jen těžko chápali a mysleli, že na všechno seru, ale mě to takhle vyhovovalo. Neal přitom tenkrát lehce chlastal, ale dělal jako že pohoda. V té době se od nás odstěhoval Grostbag (Paul Roberts, vedle Catfishe nejlepší speaker na světě). Koupil jsem od Todd Lyonse („Wildman“, další velká legenda bmx světa) káru Ford Taurus, parchant zasranej, za týden se vysypala převodovka a musel jsem koupit celej novej motor, šel jsem za Lyonsem, že chci nějaký prachy a on mi dal ubohých 100 dollarů... O Lyonsovi se ví, že umí být pěkně vychcanej. Nevím proč, ale Grostbag si tenkrát, když jsem začal vyhrávat, myslel, že na tom má zásluhy a že mu za to tohle auto nechám, každýmu o tom vykládal... já na to „do prdele, kde jsi na takovou kokotinu přišel?“ Je něco jinýho půjčit káru, když se jede na trailsy, ale dát někomu auto? Nevím, jestli ho to tenkrát tak nasralo, že se mi dodnes vyhýbá. I když na druhou stranu, on mi a mé rodině strašně moc pomohl prvních šest týdnů po Baltimoru, když jsem byl v nemocnici. Od tý doby jsem ho ale neviděl, von snad zmizel nebo co. A to bydlí 60 km ode mě a nemá na mě čas, kouří cigára a tváří se, jak je důležitej...:-) Díky za všechno, kámo.

Co dál, povídej.

Můžu mluvit o Chrisu Stephensonovi?

Kdo to je?

Kdy jsem ještě bydlel u Dala a Neala, byl jsem po čase povýšen z podlahy na gauč. Tenhle zasranej parchant, Chris Stephenson, tenkrát dělal team managera u S&M, občas přišel v noci vykalenej k mýmu gauči, já byl ospalej a unavenej z ježdění a von mě tam buzeroval, chtěl jsem ho pokaždý nakopat do prdele... ale bylo mi tenkrát sotva 18, jemu bylo ke 30. Několikrát jsem už fakt startoval, ale nakonec jsem ho nikdy nesejmul.

Po letech jsem ho potkal na pláži s Neal Woodem, to už mi bylo tak 24-25, bylo to hned u Kilarneyho, kde dělal tajný ninja jiu-jitsu master Grostbag a tak jsem šel rovnou na věc. Říkám mu „tak hele ty hajzle, ještě jednou si mě vezmeš do huby a rozsekám tě!“ Začal vykládat nějaký nesmysly o mě a o Nastym, jaký jsme idioti. Rovnou ho chci knockoutovat, když v tom ho chytnul Neal za límec a strčil do prvního taxiku, který stál vedle...

Ještě ti chci říct, Stephensone, ty hajzle jeden tlustej, teď jsem sice na vozejku, ale stejně ti jednou nakopu prdel.

Dobrá, pojďme zpátky ke kolu.

No jo, po tom roce 2000, kdy jsem si během osmi měsíců sedmkrát zlámal kost a třikrát skončil v bezvědomí, vážně jsem se zamýšlel, jestli na to vůbec mám, jezdit profesionálně dirt.

Řekl jsem si, že to nesmím vzdát a zahodit svůj sen, smlouvu jsem měl na dva roky, tak jsem se do toho pořádně opřel. Trénoval jsem přes zimu jako nikdy předtím, jezdil jsem pořád a pořád... říkal jsem si, když tak často padám, musím se naučit padat tak, aby se mi nic nestalo, padat jako kočka. Kočku když vyhodíte do vzduchu, vždycky to srovná a dopadne na všechny čtyři. A o to mi šlo, naučit se bezpečně zvládat pády v těžkých situacích.

Tu zimu jsem se dal do kupy s Nastym, stali se z nás hodně dobrý kámoši a jezdili jsme pořád spolu. Nasty pro mě byl obrovským zdrojem motivace, naučil jsem se od něj hrozně moc věcí, jak nebýt vytrslej ze stresových situací, vždycky si věřit a být schopný jet na 110 %, namísto věřit si na 90 % a z 10 % se bát chyby a následků... Yeahh, srát na následky!!!

Naučil jsem se toho hodně za tu zimu a můj život začínal nabírat na obrátkách. Věřil jsem si, že bych ten rok mohl mít v dirtu šanci. Potom přišel DK dirt circuit, velký contest a zároveň taky kvalifikace na X-games. Jelo se to na mým skoro domácím spotu v Lake Perris, jezdil jsem tam minimálně třikrát týdně. Jelo se na čtyři jízdy, tři se počítaly... no, jednu jízdu jsem nedokončil. Jezdil jsem proti T.J. Lavinovi, Nyquistovi, Nastymu, byl tam každej, kdo něco znamenal a pro mě to byli všechno lidi, ke kterým jsem léta vhlížel.

Dva roky předtím jsem závodil v nějaký zaprděný Anglii o 50 Liber a teď tady stojím s těma nejlepšíma jezdcema na světě na jednom rozjezdu... Věděl jsem, jak jsou všichni dobří, praví profíci.. ale taky jsem věděl, že na ně mám, věřil jsem si. Po třetí jízdě bylo jasný, že jsem vyhrál, ale mě to nestačilo, věděl jsem, co chci udělat a šel jsem poslední čtvrtou jízdu do toho... double backflip na posledním skoku. Byl to takový step-up, když se na to koukám s odstupem času, na tom skoku prostě nešlo dát double beko, ale v tu chvíli mě to vůbec, vůbec nezajímalo. Roztočil jsem ho jak o život, nalepil se na řidla a držel to, co to šlo... trefil jsem předkem hranu, rám šel do kytek jak krabička z karet a já si pamatuju jenom hvězdičky. Všichni se ke mně seběhli a jen jsem slyšel, že jsem vyhrál contest a kvalifikuju se na X-games... Jen si říkám „Fuck!!!“ Pak jsem měl mít svůj první rozhovor do televize s Leigh Ramsdellem, byl jsem z toho všeho tak v prdeli, že ze sebe dostanu jen „fuck, fucking right, fucking this.... fucking that...“ Ramsdell se tlemil jako svině, s mým britským přízvukem mi nebylo rozumět nic než „fuck, fuck“, museli to pak celý vystřihnout.

Pak přišly X-games...

Konec první části..... pokračování příště.