Text: Hout

Foto: Hout a žena

Ke všemu vedla poznámka ženy, že jsme pořád jen v Austinu a nic. Měla pravdu. V hlavě okamžitý plán, jedeme na cesty. Finančně to sice bude rána, ale co, když už je člověk jednou tady, byla by věčná škoda toho nevyužít. Už někdy v listopadu se mi ozval Venca Vondrášek, master judge většiny českých bmx contestů a starý kámoš ze zlatých fbmx časů, kdybychom měli cestu kolem L.A., ať se určitě zastavíme. A tak teda jo Václave, jedeme na návštěvu, podívat se na americký sen a 90210.

Cesta skoro tři dny, zážitek velký, chvíli hory, chvíli poušť, kaktusy a kamení, noční El Paso a jeho mexická část Juarez, to se těžko popisuje. Vjíždíme do Kalifornie, všechno natuněný, palmy, pěkný auta, blahobyt kam se člověk podívá, 27 stupňů, jasno, co chcete víc? Vybavujeme se letním oblečením za pár dollarů a jedeme na proslulou Huntington Beach. Pláž nekonečná, písek a nic, voda neskutečně studená (tohle jsem fakt nedal), surfařů v neoprenech mraky. Pro úplnost nesmím opomenout hned kousek vedle super industriální věže ropného průmyslu a na obzoru spousty ropných plošin. Nádhera, tohle nějak kluci hollywoodští zapomněli v Pobřežní hlídce ukázat, hehe. Hledám trochu naslepo Sheep Hills, legendární trailsový plácek a v 90. letech snad nejznámější bmx místo na světě. Mám přibližnou představu, kde to je, byli jsme vzdušnou čarou 300 metrů od toho a stejně to nenašli, klasika. Leč není všem dnům konec.

Večer ubytko u Venci a jeho slovenských spolubydličů Romana a Milana, pěkný to tady mají, žádná o tom. Dostávám pivo, žena coltchu s rumem, příjemné mít zase střechu nad hlavou po třech dnech v autě, děkujeme Václave. Další den se kazí počasí, mlha, mrholí, nic není vidět,www.bestintimes.me tipy od Venci, kam vyrazit, tím pádem selhávají. Vyrážím ještě jednou na Sheep Hills to tam nafotit, díky moc Frkymu za navigaci. Malý plácek kousíček od Huntington Beach, trailsy žádná sláva přesně dle očekávání, už jsem o Sheep něco četl a věděl, do čeho jdu. Diguje tu pár lokálů, s jedním starším chlápkem dávám pokec. Adresu Stephena Murraye neví, stejně by nebylo dobrý se tam jen tak objevit, má prý 5x denně rehabilitace a tak, o dalších trailsech ví, ale kontakt na majitele mi nedá, že prý už tak mu volá o víkendu 60 lidí, jestli tam můžou přijet pojezdit a prostě sorry ne. Tak na něj koukám, drbu se na hlavě, tahám z něj adresu, že bych se tam chtěl alespoň podívat, neví přesně ulici a z popisu cesty mi jde hlava kolem, takže to vzdávám. Ptám se ještě jednoho z lokálů a taky nic, no to jsou věci. Mimochodem na Sheep prý jezdí o víkendu tak 50-60 lidí, když se sejde dobrá session, to si vůbec nedovedu představit. No nic.

Další dny si trochu projíždíme město, obrovský industrial přístav, Venice Beach, navštěvujem Hollywood, počasí na draka, klasický nápis na kopci není vidět, už za tmy projíždíme Beverly Hills.... Co říci o tomhle super městě? Je obrovský. Ať jedete dvě hodiny na jakoukoliv stranu, pořád to vypadá zhruba stejně, jen některé čtvrtě jsou bohatší a některé chudší. Kolem této obrovské aglomerace se zvedají docela vysoké hory, kde jsou nádherné výhledy a honosná sídla bohatých Američanů. Obecně lze říci, pokud lidem nevadí hodiny strávené v autě a mají dost peněz, nabízí město andělů všechno, co si člověk dovede představit. Nádhernou přírodu, pláže, hollywoodský život v pozlátku, cokoliv. To je L.A. Nic víc, nic míň.

Z L.A. byl další plán Grand Canyon, ale Václav měl pro nás spoustu podnětů, kam se podívat, odolat jsme nemohli. Rozloučili jsme se a vyrazili směr Seqoia Forest. Cesta do kopce do kopce, potom planiny s rozsáhlými sady pomerančovníků (byly obaleny pomeranči, moc dobrými pomeranči) a znovu do kopců. Spánek někde v horách, ráno se zdravíme s jedním Němcem, že prý jede zrovna zpátky, nahoře je sníh a jestli máme řetězy. Tak na něj koukám, jakože co? Vyjedeme nahoru a Němec nekecal, sněhu nad kolena, na silnici tak deset čísel, kdyby to nebylo čerstvě prohrnutý, tak se ani nehnem. Cesta končí vtipnou cedulí, Road Closed. Venku nula, sněhu nejvíc, zapadaná horská chata, nadmořská výška skoro 2500 metrů nad mořem. Paráda. Dáváme čaj v chatě a zjišťujeme, jestli to má cenu objet do Seqoia parku, prý to bude vypadat jako tady, touhle dobou to tady bývá už celý zavřený. Hehe, to jsou věci, na pláž do L.A. to je odsud tak čtyři hodiny... Checkujeme nějaký Seqoie, jsou dost a to to nejsou ještě ty největší, který jsou v Seqoia Parku. Zdravé demokratické rozhodnutí, že to si necháme na jindy a sjíždíme horami dolu k Isabela Lake, nádhernýmu horskýmu jezeru s křišťálovou vodou, jediným nedostatkem je, že leje jako z konve a není nic vidět... Co se dá dělat. Hurá směr Death Valley a Las Vegas. Noc dáváme v poušti, prostě poušť a nic. Nikde nikdo, jen hory, kámen, písek a ticho, absolutní ticho, jaký jsme v životě neslyšeli. Nátěr. Ráno vzbuzení uprostřed ničeho. Průjezd Údolím smrti do Las Vegas, to nejde popsat, prostě zážitek, který se musí zažít. Naprosto nás to uchvátilo. Ještě dodávám, Údolí smrti je nejníže položené místo v Americe s nadmořskou výškou -86 metrů a tuším, že také nejsušší. Ovšem okolní hory jsou vysoké hodně přes 2000 metrů, jaké se zde otvírají scenérie vám asi nemusím vykládat. Je to dost. Přejezd do Las Vegas, město hříchu vybudované na poušti, kde najdete prostě všechno. Od sfingy a pyramid přes Eifelovku až po Sochu svobody. Úlet. Projíždíme to, checkujeme, koukáme a zase to balíme, tohle netřeba. Další cíl, Grand Canyon. Dorážíme následující den, prší ,mlha, zima no to jsou vyhlídky. Skoro náhodou se stavujeme na benzínce, kde mi týpek vykládá, že včera jelo spousta lidí z Canyonu hodně rozzlobených, že nebylo celý den vidět vůbec nic a dali za to 25 dollarů vstup, a že to dneska asi bude podobný, tak ať tam nejedeme zbytečně.... Heh, no tvl. Stavuje se tam chlápek, potvrzuje, že tam je už od včera a neviděl nic, že jede domů, že mi klidně dá jeho autopass (vstupenka), ať nemusím platit, třeba budu mít víc štěstí. Hned se ho chytám, pass beru, to je jasný. Počasí fakt na draka, u vstupu hraju hru, aby nás tam pustili, vychází to, aspoň něco, prý není nic vidět a má být takhle další 4 dny... Přijíždíme ke Canyonu, sníh, zima, strašný vítr a mlha... Je vidět tak na 30 metrů max, stojíme u cedule, kde je popsaná celá scenerie, celý výhled, který si tak akorát představujeme. Dost. Co se dá dělat, Grand Canyon si necháme taky na příště. Jedem dál směr Monument Valley, občas tak pokukujem do strany, jestli náhodou něco neuvidíme. A pak to přišlo, najednou se to otevřelo a celý Grand Canyon byl před námi jak na dlani. No co vám mám povídat, máme radost. Po několika zastávkách a vynadívání se dosyta bereme čáru, ať ještě někam dojedeme. Krajina hornatá nejvíc, kraj Navajů, původních amerických indiánů, projíždíme jejich osadami a městy (jestli se to tak dá nazývat), opět zážitek velký. Žijou obvykle v nízkých dřevěných boudách postavených ze všeho, co jim přišlo pod ruku, kolem domu tak 10 více či méně nepojízdných vraků aut, do toho všude pobíhají psi, no není to málo. Uprostřed všeho samozřejmě McDonald, jak jinak. Navečer dorážíme do Monument Valley, zase nám padá brada, v západu slunce to vypadá neskutečně. Kempujeme to u silnice mezi impozantními skalisky, popsat nelze, nádhera. Ráno se stavujou indiáni a snaží se mě stáhnout o cash, sorry kluci, trochu mě mrzí, že jsme jim nic nedali. Přeci jen to je, nebo alespoň byla, jejich země. Poslední fotky a vyrážíme zpátky přes Arizonu a Nový Mexiko do Austinu. Hory střídají rozsáhlé zemědělské planiny, jedete dvě hodiny a nepohnete volantem ani o cenťák, to jsou věci. Nové Mexiko, snad nejchudší stát Ameriky, města jsou jen takové osady s jednou hlavní silnicí, žijí zde pouze původní obyvatelé, nemám ponětí, čím se živí, zajímavé. Po dvou dnech na cestě a 1000 mílích dorážíme do Austinu k našemu rybníku, kde už na nás čeká Kudrsynek a zenová kachna. Tachometr říká 3852 mil.

Byla to velká dobrodružná cesta, kterou stále ještě vstřebáváme a pomalu si uvědomujeme, co jsme vlastně všechno viděli za úžasné věci. Velké díky Vencovi Vondráškovi za ubytko, bylo to fajn, máš to u mě kamaráde. A taky Frkymu za directions na Sheep Hills, kam jsem se vždycky chtěl jednou podívat. Fotek je bohužel jen pár, jelikož se náš noťas nevzpamatoval z trochy vylitého džusu a odebral se zřejmě k věčnému spánku. Disk by měl být ok, ovšem dostanu to z něj až doma, zatím výjimečně chvalme peklo s názvem FB, kam žena ještě na cestě pár fotek uložila a my vám je můžeme naservírovat sem. Zdar a sílu. Hout